Nevím, co si slibuji od založení blogu. Třeba vážně nic?! Třeba jen to, že až mi bude nejhůřu, budu vzpomínat na to, jak mi někdy bylo dobře. Budu doufat, že bude líp? Já ani nevím. Na ty papírový deníčky jsem nikdy moc nebyla, ale přesto můžu svůj dosavadní život poskládat dohromady. Všechny ty blogy jsou jako kousky skládanky, která utvoří obrázek jen tehdy, kdy máte všechny.
A psát taky moc neumím. Většinou je má hlava plná myšlenek a nápadů, formulací vět apod. , ale stejně jsou pak psané řádky chaotické, neuspořádané, nesmyslné? Proto bude asi těžké, orientovat se v mém životě, i když je jen lehce přepsaný do pár odstavců.
Mám divnou osobnost, vím to už dlouho. Moje reakce jsou většinou neočekávané. Chvíli kypím optimismem a potom bych se nejradši zahrabala pod zem, aby mě nikdo neviděl. Jasně, mnohým se zdá, že je mi dobře, možná si někdo občas říká "Sakra, jak je možné, aby měla pořád takovou náladu!!", nejde o to, jak se člověk chová navrchu, ale o to, jaký je uvnitř. A já se většinou snažím skrývat špatnou náladu, a tak se zdá být vše v pořádku. Ale vězte, že vždycky mi taky není hej.
Trochu depresivní článek na začátek, že?
Ale to jsem celá já, však počkejte, zítra to tu třeba bude jako na návštěvě čínského boha smíchu!!
(Kokrhající kohout na hodině dějepisu, kdy se všichni soustředili na text, tudíž bylo ve třídě hrobové ticho, byl vážně skvělý!! Smíchu až na půdu.)
adelle
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat